Články o kineziologii

Musíme žít se stresem?

V současnosti se zdá, že není jiná možnost. Přesto ale jsou lidé, kteří si na stres nestěžují. Vypadají, že jsou v klidu a pohodě.

 

Je možné, že jsme různí lidé? Různé typy lidí? Naše obličeje o tom přece vypráví své. Někdo je víc racionální, někdo víc podléhá pocitům a někdo jde pevně za svým cílem. Kdo z těchto tří základních typů podléhá stresům nejvíce? Zřejmě ten, který je nejcitlivější na vnímání pocitů, ten je nejohroženější. Stres však do jisté míry působí na každého.

 

Ve střední Evropě každý druhý člověk trpí stresem. Příčiny jsou různé. Může jít o mnohonásobné přetížení, neustálý tlak na výkon a termíny, neustálé vyrušování během pracovních povinností nebo jednotvárná práce.

 

Co se děje s naším tělem, když jsme ve stresu? Stres totiž postihuje nejen psychiku, ale i tělo. Ovlivňuje náš metabolismus a naše tělesné pochody. Naše tělo funguje jako elektrárna. Při výrobě energie, kterou nutně potřebujeme k životu, vzniká též odpad. Za normální klidné situace každá naše buňka dokáže odpad odbourat. Při stresové situaci se však odpad nahromadí. Odpad výroby energie jsou tak zvané volné radikály. Když nejsou volné radikály neutralizovány, začnou napadat buňky vlastního těla. Produkce energie následkem této situace klesá. Jsme unaveni a nedokážeme se koncentrovat. Dochází k oxidačnímu stresu, který škodí našemu tělu i duchu.

 

Co pomáhá proti oxidačnímu stresu? Můžeme si pomoci nenáročnými a přitom neobyčejně účinnými cviky nebo alespoň rekreačním, ale pravidelným sportováním. Také nám pomohou vitamíny, minerály a stopové prvky. Stejně jako cílený pohyb i potravinové doplňky nám pomohou k zklidnění těla, mysli i duše a tím k cílenému zharmonizování . Velmi účinný proti oxidačnímu stresu je např. chlorofyl obsažený v zelenině. Nesmíme ale přehánět. Ne všichni dokážeme správně strávit velké množství čerstvé stravy. Méně je tady optimální. Dále nám pomůže zelený čaj, který je možné popíjet téměř během celého dne, také vitamín E a selen, které zas opatrně dávkujeme.

 

Pak je třeba v buňkách podnítit normální produkci energie. Zde účinně pomohou: vitamíny B, cholin,koenzym Q 10 a železo, vše pečlivě dávkujeme. Také dechová cvičení a snaha o přetváření vztahů v pracovních kolektivech i rodinách jsou účinná.

 

Přednášku na toto téma s ukázkami účinného cvičení můžete navštívit na festivalu Miluj svůj život v Plzni ve dnech 4.-6. července 2015

 

Mgr. Libuše Hotová

Potíže s učením přetrvávají

Ačkoliv máme už tolik poznatků a zkušeností s tím, jak dítěti s dysfunkcí pomoci, pořád se řady těchto dětí i studentů příliš netenčí.

 

Již dlouho o tomto problému a jeho příčinách přemýšlím, ptám se kolegů, učitelů, rodičů dětí i dětí samých. Zjišťuji zajímavé, i když varující názory a informace. Někteří rodiče si zvykli, že péče o učení jejich vlastních dětí má být jen starostí školy. Vím, že se rodiče vracejí ze zaměstnání domů třeba pozdě večer a nejspíš velmi unaveni a vyčerpáni a nemají už vůbec chuť otevírat další problémy, byť se týkají jejich vlastních dětí.

I ve školách se situace změnila. Nadšení devadesátých let minulého století jaksi vyvanulo. Ubývaly jsme, my odhodlané a nadšené učitelky, protože mnohde chybělo porozumění ve vedení školy. Stále nás bylo ale několik desítek, které jsme bez ohledu na nízké platy pracovaly s vysokým nasazením na odstraňování obtíží s učením našich žáků, zejména když jsme měli tu vzácnou příležitost ve svém volnu seznámit se s metodami, které dětem účinně pomohou a jejich problém vyřeší.

 

To nadšení z poznaných možností se i v mém případě přenášelo na mé svěřence i jejich rodiče. Vznikala krásná a cenná spolupráce. Děti přicházeli i několikrát v týdnu již od sedmi hodin do školy, aby si se mnou zacvičili sestavu kineziologických cviků, protože zjistili, že jim to pomáhá. Tehdy na počátku jsem jim řekla:“Západní Evropa a většina států v Americe používá metodu, která dětem s dys.problémy pomáhá a dokáže jejich potíže i odstranit. Zdá se mi velmi nespravedlivé, abychom i v této oblasti kulhali a zaostávali za vyspělými státy světa, když s touto metodou umím pracovat. Když jsem promovala, slibovala jsem, že všechny nové poznatky nejprve si ověřím a pak je určitě použiji ve prospěch svých žáků. Tento slib nebo přísaha jsou pro mne zákonem, kterým se řídím. Kineziologická cvičení jsou velice jednoduchá, nepotřebujeme jít do tělocvičny ani oblékat speciální úbor a obuv. Co myslíte, zkusíme to?“

 

A oni odpověděli:“Zkusíme, proč bychom na tom měli být hůř než děti třeba v Německu?“ A tak jsme cvičili a situace těch, kteří spolupracovali, se začala zlepšovat. Dnes jsou z nich úspěšní mladí lidé s maturitou i vysokou školou, řídí své podniky i provozy. Když však byli v šesté třídě, často mi kolegové i pracovníci poradny říkali, že ty děti neudržím, že propadnou. Nepropadli, překonali své potíže s pomocí mou i rodičů a jsou dnes úspěšní. Byla to pro nás všechny zúčastněné řada životních zkoušek.

 

Musím ještě zdůraznit, že jsem vždy rodičům svých žáků s dysfunkcí řekla, že bez jejich pomoci to nezvládneme.Tehdy se rodiče zapojili a spolupracovali. Byly to hezké chvíle, když jsme si při třídní schůzce vyměňovali překvapivé poznatky a společně se radovali z úspěchů dětí. Vždyť každé dítě je jiné a rodiče ho nejlépe znají. Také při našich náhodných setkáních jsme si vždy rozuměli a nešetřili chválou na adresu našich dětí.

V současné době se obávají učitelé o takovou spolupráci rodičům svých žáků říci.Já také v posledních letech práce ve škole jsem se s tím setkala.“ To je tvoje věc, ne rodičů! To tedy na svou práci nestačíš,“slyšela jsem od svých kolegů. Oponovala jsem, ale marně.

 

Nedivím se tedy, že učitelé raději rodičům na třídní schůzce řeknou:“Jen ať se žák více snaží, ono to bude lepší. Já ho ještě vyvolám, já mu dám ještě šanci.“ Jsou to takové vyhýbavé věty, které problém zastírají a odsouvají. Ono snad se něco stane, jenže nestane bez práce dítěte, rodičů a učitele.Učitelé ale vědí, že jim zvýšené pracovní nasazení nikdo nezaplatí, někdy dojde i k snížení osobního ohodnocení i k ztrátě zaměstnání. I takové situace nastávají.

 

Rodiče by si tedy měli uvědomit, že bez jejich aktivní a laskavé pomoci se situace jejich dětí s dysfunkcí nezlepší. Odsouvání problémů nic neřeší, spíš škodí. Vůbec tím však nemyslím, že by rodiče měly dělat práci za učitele. Je třeba najít učitele, který pomůže. Rodiče budou projevovat zájem o práci dítěte, komunikovat s ním a laskavě dohlížet na jeho domácí přípravu podle druhu dysfunkce.

 

Často slyším od rodičů těchto děti:“Ale vždyť on/ona se dostanou na střední školu bez zkoušek. Stačí i řada trojek na vysvědčení, dokonce jedna čtyřka se tam někdy schová.“

 

Já ale odpovídám:“ Jak se tam, na té střední škole, Vaše děti budou cítit? Budou spokojené, když je budou provázet neúspěchy ve větší míře?“ Dále pak uvažuji sama pro sebe. Nespojí se s obdobně postiženými studenty a nezačnou šikanovat své středoškolské učitele, kteří jsou v tom, myslím, nevinně?

 

Nesáhne takový student brzy po cigaretě, aby si dodal trochu důležitosti. Neuteče před problémy k alkoholu a drogám, které třeba nejdřív dovolí zapomenout na tíživou situaci, ale pak si vyberou svou krutou daň. Neodebere se k hracím automatům, protože to mu asi půjde. Spojí to milé vzpomínky na dětskou hru s manipulací se strojem a počítačem.

 

Opravdu těžší je převzít odpovědnost za svou práci, studium a hledat spolu s rodiči a odborníky cestu k nápravě. Je to cesta sice obtížná, ale vede k cíli, k zlepšení situace. Tato cesta je samozřejmě možná, ale bez zájmu, odhodlání, práce a vytrvalosti se neobejdeme.

 

Není možné do nekonečna přenášet odpovědnost za vlastní neúspěch na druhé lidi. Je třeba se k problému postavit čelem, převzít odpovědnost za vlastní práci a spolu s pomocí rodičů či odborníků pracovat, byť z počátku hravou formou.

 

Někdy však nastane situace, že rodiče a učitelé se velmi snaží, ale dítko spolupracovat nechce. Nechce ani o problému mluvit, stačí mu úlevy, které mu poskytuje škola. Nechce nic měnit. Takto mu to vyhovuje. Setkala jsem se s několika takovými případy.

 

Jednou za mnou přišla velmi utrápená maminka se synkem ze čtvrté třídy základní školy. Chtěla, abych pomocí metody One Brain odblokovala příčinu chlapcových dyslektických a dysortografických potíží. Chlapec ale nechtěl spolupracovat. Jeho svaly byly ochablé a nedávaly jasnou odpověď. Správně bych byla neměla na problému pracovat, ale zželelo se mi maminky, která mi vylíčila, co už vše vyzkoušeli, ale chlapec na nic nezabírá.

 

Vzpomněla jsem si v té chvíli na velmi dávný případ. Posadila jsem chlapce do křesla a začala vyprávět o dívce, která se ke svému problému stavěla podobně. Také s ní nikdo přes veškerou snahu nedokázal pohnout. Nakonec se vyučila a různě měnila práce Jednou pracovala v jedné firmě u pásu. Dělala velmi jednotvárnou práci. Tehdy se rozhodla, bylo jí asi 25 let,že by si mohla ve svém volnu udělat nějaké kurzy v místním vzdělávacím středisku.

 

Zmínila se o tom zaměstnavateli, který ji mezi tím přemístil na náročnější práci, neboť to byla jinak schopná a inteligentní dívka, ale on nesouhlasil. Chtěl levnou pracovní sílu. Dívka se však domluvila na vzdělávacím středisku a tam jí umožnili výuku o sobotách a nedělích a nějaké kurzy po večerech. Toto studium se jí podařilo zdárně dokončit a ona s radostí zaměstnavateli předložila získané certifikáty. Jaké však bylo její zklamání, když byla následujícího dne přeřazena opět k pásu.Zaměstnavatel chtěl opravdu jen pracovnici, které může jen málo platit.

 

Když jsem příběh dokončila, zvedl ke mně konečně chlapec oči a zeptal se:“To se opravdu stalo?“ „Ano,“ odpověděla jsem.

 

Postavil se a natáhl ke mně ručky právě tak, jak jsem mu na počátku našeho sezení vysvětlovala a ukazovala,ačkoliv před tím tomu pořád nechtěl rozumět.

Najednou šlo vše jak na drátkách. Práce se dařila a po hodině odcházeli s maminkou dva úplně jiní lidé. Náhle byli rozzářeni a šťastni. Já ovšem také.

 

V takových případech musí být rodič nekonečně trpělivý a vytrvalý. Je to proces velmi bolestný zejména tehdy, když se nedaří najít odborníka, který umí pomoci.

 

Má milá facilitátorka Carol napsala knížku Nekonečné možnosti. Z jejích příběhů jasně vyplývá, že nekonečné možnosti se mohou otevřít pro každého člověka, pro každé dítě.

 

Čím však otevřít dveře k těmto možnostem? Určitě odhodláním a trpělivou prací, která může mít formu hry,a odpovědností za vynaložené úsilí. A to na straně učitele, rodiče i dítěte. Někdy se však musíme dlouho a trpělivě domlouvat na spolupráci, ale nikdy to nesmíme vzdát, i když někdy musíme počkat na vhodnou chvíli.

Formy práce pro rodiče jsem popsala v Meduňce č. 9 z roku2010. Článek se jmenuje Potíže s učením.

Přeji Vám hodně úspěchů

 

Mgr. Libuše Hotová

 


Jak jsem našla kineziologii a systém jednotného mozku One Brain

V roce 1971 jsem absolvovala Pedagogickou fakultu v Plzni a řadu let se věnovala práci s dětmi na různých typech škol, nejvíce však na základních školách, na druhém stupni.

Učila jsem hudební nauku na LŠU a pak jsem se vrátila ke své specializaci Čj – Hv. na základní škole.

 

Už na LŠU jsme s ostatními učiteli pozorovali novou obtíž našich žáků. Při hře na klavír jim nešlo hrát oběma rukama dohromady. Takové těžkosti jsme dříve neznali.

 

Na základní škole jsem se pak v 5. a vyšší třídě setkávala u dětí s neobvykle nečitelným písmem, zaměňováním písmenek, nedodržováním délek samohlásek, neschopností pamatovat si jednotlivá základní pravidla českého pravopisu. Na začátku osmdesátých let nikdo ze známých netušil, co se to děje.V roce 1982 jsem se s tímto problémem setkala i u vlastního dítěte a s hrůzou jsem pozorovala , jak se z veselé a vtipné dívenky stává smutná a nemluvná žákyně, které často, zejména ráno, bolí bříško. Snažila jsem se zjistit, co se to děje, co je to za obtíž a hlavně, jak jí mohu pomoci . Hledala jsem všude, informací bylo velmi málo, ale nakonec jsem si prosadila vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně. Výsledek byl dyslexie a dysortografie. Sháněla jsem potřebné informace pročítáním novin a odborných textů, ale nebyl to žádný ucelený systém. Nezbývalo nic jiného, než být trpělivá, používat názorné pomůcky ve zvýšené míře a být laskavá. Je zajímavé, že metody,které jsem vymyslela a na vlastní dceři i ostatních dětech vyzkoušela, v devadesátých letech byly naprostou novinkou.

 

Po dlouhém hledání jsem se konečně setkala s kineziologií jednotného mozku. Měla jsem velkou radost z tohoto objevu, ale zároveň jsem byla smutná z toho, že naše děti musely tolik trpět, ačkoliv metoda byla už ve světě v padesátých letech známa, oni ani my učitelé jsme o ní nesměli vědět. V roce 1995 jsem tuto metodu začala studovat a zabývat se pomocí dětem touto metodou. Vytvořila jsem systém jednoduchých tělesných cviků pro své žáky a cvičila s nimi 3x týdně. Úspěchy byly brzy patrné. První odblokování dyslexií přineslo pozitivní výsledky a dnes jsou tito moji bývalí žáci velmi úspěšnými lidmi.

 

Touto metodou mohu pomoci i Vám nejen s dys-problémy, ale i s tělesnými obtížemi. Postupně jsem zjistila, jak široké možnosti má tato metoda.

 

Mgr. Libuše Hotová

 


Jak na potíže s učením?

Jestliže nás první měsíce školního roku nenaplní radostí ze školních úspěchů našeho potomky, ale stále více a častěji přicházejí nezdary, ačkoliv se dítě snažilo a na vyučování připravovalo, měli bychom uvažovat o návštěvě některé z pedagogicko- psychologických poraden. Tam nám pomohou zjistit o jaký problém se jedná. Pokud však nás objednají až za několik měsíců, bude vhodnější vyhledat kineziologa, který nám příslušnou dysfunkci pomůže odblokovat a seznámí nás s jednoduchými cviky, které dítě budou udržovat v nově získané kondici. Pomoci může i biofeetback, psychowalkman nebo metoda dílčího oslabení výkonu, kterou nabízejí v pedagogicko- psychologických poradnách.

 

Mnohem intenzivněji ale musíme přemýšlet o tom, co my jako rodiče můžeme udělat, abychom svému jinak bystrému, chytrému a vtipnému dítku pomohli, když se do školy docela těšilo.

 

Ze všeho nejdříve si sami sobě naordinujte dobrou pohodu a ta ať Vás provází následujícími dny, měsíci a roky. Vaše dítě musí cítit z každého Vašeho pohledu, slova i doteku, že ho máte bezvýhradně rádi. Nemusíte mu školní neúspěch vynahrazovat drahými dárky, to by nebylo vhodné a situaci by mohlo nakonec zkomplikovat. Vlídné slovo, pohlazení a ujištění, že jeho problém je i Vaším problémem a že Vy jste odhodláni mu pomoci, zmůže více.Nechte se vést svým srdcem, svou láskou k dítěti.

 

Také se rozpomeňme na svá školní léta, jestli jsme neměli podobné problémy a s dítkem si o tom popovídejme. Vyprávějme mu, jak jsme se s problémy prali, co nám pomáhalo a co brzdilo. Naše dítě tak zjistí, že nejen ono se musí potýkat s problémy, ale že to jaksi patří k životu.

 

Takové rozhovory můžeme vést při procházce přírodou nebo při společné práci. Dítě se spíš o problému rozpovídá.

Podobně pozorně zkoumejme činnosti, které našemu dítku naopak nápadně jdou, a tam jej nasměrujme v oblasti zájmové činnosti. Tím získáme výhodnou protiváhu,činnost, ve které bude naše dítě úspěšné, nebo bude v ní dokonce vynikat. Může to být vhodná sportovní, rukodělná nebo umělecká činnost.

 

Dále se zaměřme na vhodný denní režim. Vysledujme, jestli dítě po příchodu ze školy nepotřebuje odpočinek , nebo dokonce odpolední spánek. Klidně s tím počítejme a dopřejme mu jej. Stejně tak, potřebuje-li se proběhnout venku, rozhodně mu nebraňme, ale dohodněme se s ním na čase, kdy se vrátí, abychom se stačili v klidu připravit na následující den.

 

Dohlížejme, aby dítě mělo dostatek pohybu na čerstvém vzduchu, přiměřeně pilo čistou vodu a jedlo zdravou a pestrou stravu.

 

Rozhodně mu školní neúspěchy nevyčítejte a ani jej za ně netrestejte!

 

Snažte se pro tuto taktiku získat co nejvíce členů rodiny. Pokud v tom však zůstanete sami, nezoufejte a vytrvejte, stejně se Vám to vyplatí.

 

Dalším důležitým momentem bude způsob práce, který s dítětem zvolíme.Nejlepší je, když se nám dítě svěří, co mu vadí, co by chtělo dělat jinak. Brzy zjistíme, že místo práce nad učebnicí si můžeme na školní úkoly hrát. Prostě vymýšlíme hravé a názorné způsoby, které dítěti učivo nenásilně přiblíží.

 

Klidně pracujme na koberci, malujme písmena co největší, třeba na balicí papír. Můžeme jej zavěsit na zeď s pevnou podložkou nebo položit na podlahu.

 

Dítě může barevně obtahovat námi vytvořenou předlohu, jezdit po písmenu autíčkem, a tak uvolňovat paži a zápěstí.Při takové činnosti zapojuje dítě co nejvíce svalů na těle, a to je velmi prospěšné. Na položeném písmenu na podlaze zase může chodit drobnými navazujícími nebo většími krůčky. Tím vším se stává písmeno jeho vlastnictvím.

Podobně pracujme při skládání slabik a slov. Pracujme klidně na koberci, přenášejme, manipulujme, hrejme si. Nemusíme při takové činnosti sedět u stolu.

 

Úplně nejlepší je, když s takovou spoluprací začnete od 1. třídy nebo tehdy, když se problémy s učením objevily. Odklady se skutečně nevyplácejí.

 

Jakmile však zjistíte, že je dítě unavené, změňte činnost nebo udělejte přestávku. Brzy zjistíte, jaké časy Vašemu dítěti vyhovují. Klidně začněte s čtvrthodinkami. V tomto případě paradoxně platí, že méně je více.Po odpočinku se k činnosti vraťte, nebo začněte jinou hru.

 

Dítěti též předčítejte , hezky s přednesem a výrazně, abyste je co nejvíce zaujali. Při poslechu nechte dítě ležet, jak mu bude libo. Moc Vám přeji, abyste zjistili, že co Vaše dítě takto výrazně uslyší a doslova prožije, si také dobře a hlavně dlouhodobě zapamatuje.

 

Toto naše tvůrčí a hravé učení ještě podpořme speciálním cvičením, které také proměňme v hru. Cviky najdeme v knize Kineziologie od Kim da Silvy, Do-Ri Rydl .Tato kniha obsahuje bohatý výběr kineziologického cvičení pro celou rodinu.

 

Letos v červenci jsem na toto téma měla přednášku s ukázkami na festivalu „Miluj svůj život“ v Plzni.Na konci jsem viděla, jak byli moji posluchači a cvičenci odpočatí a vyrovnaní.

 

Nelitujte času, který jste na vymýšlení a realizaci vynaložili,neboť tisíckrát se Vám to v dobrém vrátí, nejdříve na Vašich vzájemných vztazích a později na vztahu ke vzdělání. Učení pro Vaše dítě nebude už trápením, ale zajímavým objevováním , které bude prováděno zajímavými až dobrodružnými i hravými zážitky.

 

Vzájemná pohoda, láska a porozumění ať provází Vaše dny a plní je úspěchy!

 

Mgr. Libuše Hotová