Potíže s učením přetrvávají

Ačkoliv máme už tolik poznatků a zkušeností s tím, jak dítěti s dysfunkcí pomoci, pořád se řady těchto dětí i studentů příliš netenčí.

Již dlouho o tomto problému a jeho příčinách přemýšlím, ptám se kolegů, učitelů, rodičů dětí i dětí samých. Zjišťuji zajímavé, i když varující názory a informace. Někteří rodiče si zvykli, že péče o učení jejich vlastních dětí má být jen starostí školy. Vím, že se rodiče vracejí ze zaměstnání domů třeba pozdě večer a nejspíš velmi unaveni a vyčerpáni a nemají už vůbec chuť otevírat další problémy, byť se týkají jejich vlastních dětí.

I ve školách se situace změnila. Nadšení devadesátých let minulého století jaksi vyvanulo. Ubývaly jsme, my odhodlané a nadšené učitelky, protože mnohde chybělo porozumění ve vedení školy. Stále nás bylo ale několik desítek, které jsme bez ohledu na nízké platy pracovaly s vysokým nasazením na odstraňování obtíží s učením našich žáků, zejména když jsme měli tu vzácnou příležitost ve svém volnu seznámit se s metodami, které dětem účinně pomohou a jejich problém vyřeší.

To nadšení z poznaných možností se i v mém případě přenášelo na mé svěřence i jejich rodiče. Vznikala krásná a cenná spolupráce. Děti přicházeli i několikrát v týdnu již od sedmi hodin do školy, aby si se mnou zacvičili sestavu kineziologických cviků, protože zjistili, že jim to pomáhá. Tehdy na počátku jsem jim řekla:“Západní Evropa a většina států v Americe používá metodu, která dětem s dys.problémy pomáhá a dokáže jejich potíže i odstranit. Zdá se mi velmi nespravedlivé, abychom i v této oblasti kulhali a zaostávali za vyspělými státy světa, když s touto metodou umím pracovat. Když jsem promovala, slibovala jsem, že všechny nové poznatky nejprve si ověřím a pak je určitě použiji ve prospěch svých žáků. Tento slib nebo přísaha jsou pro mne zákonem, kterým se řídím. Kineziologická cvičení jsou velice jednoduchá, nepotřebujeme jít do tělocvičny ani oblékat speciální úbor a obuv. Co myslíte, zkusíme to?“

A oni odpověděli:“Zkusíme, proč bychom na tom měli být hůř než děti třeba v Německu?“ A tak jsme cvičili a situace těch, kteří spolupracovali, se začala zlepšovat. Dnes jsou z nich úspěšní mladí lidé s maturitou i vysokou školou, řídí své podniky i provozy. Když však byli v šesté třídě, často mi kolegové i pracovníci poradny říkali, že ty děti neudržím, že propadnou. Nepropadli, překonali své potíže s pomocí mou i rodičů a jsou dnes úspěšní. Byla to pro nás všechny zúčastněné řada životních zkoušek.

Musím ještě zdůraznit, že jsem vždy rodičům svých žáků s dysfunkcí řekla, že bez jejich pomoci to nezvládneme.Tehdy se rodiče zapojili a spolupracovali. Byly to hezké chvíle, když jsme si při třídní schůzce vyměňovali překvapivé poznatky a společně se radovali z úspěchů dětí. Vždyť každé dítě je jiné a rodiče ho nejlépe znají. Také při našich náhodných setkáních jsme si vždy rozuměli a nešetřili chválou na adresu našich dětí.

V současné době se obávají učitelé o takovou spolupráci rodičům svých žáků říci.Já také v posledních letech práce ve škole jsem se s tím setkala.“ To je tvoje věc, ne rodičů! To tedy na svou práci nestačíš,“slyšela jsem od svých kolegů. Oponovala jsem, ale marně.

Nedivím se tedy, že učitelé raději rodičům na třídní schůzce řeknou:“Jen ať se žák více snaží, ono to bude lepší. Já ho ještě vyvolám, já mu dám ještě šanci.“ Jsou to takové vyhýbavé věty, které problém zastírají a odsouvají. Ono snad se něco stane, jenže nestane bez práce dítěte, rodičů a učitele.Učitelé ale vědí, že jim zvýšené pracovní nasazení nikdo nezaplatí, někdy dojde i k snížení osobního ohodnocení i k ztrátě zaměstnání. I takové situace nastávají.

Rodiče by si tedy měli uvědomit, že bez jejich aktivní a laskavé pomoci se situace jejich dětí s dysfunkcí nezlepší. Odsouvání problémů nic neřeší, spíš škodí. Vůbec tím však nemyslím, že by rodiče měly dělat práci za učitele. Je třeba najít učitele, který pomůže. Rodiče budou projevovat zájem o práci dítěte, komunikovat s ním a laskavě dohlížet na jeho domácí přípravu podle druhu dysfunkce.

Často slyším od rodičů těchto děti:“Ale vždyť on/ona se dostanou na střední školu bez zkoušek. Stačí i řada trojek na vysvědčení, dokonce jedna čtyřka se tam někdy schová.“

Já ale odpovídám:“ Jak se tam, na té střední škole, Vaše děti budou cítit? Budou spokojené, když je budou provázet neúspěchy ve větší míře?“ Dále pak uvažuji sama pro sebe. Nespojí se s obdobně postiženými studenty a nezačnou šikanovat své středoškolské učitele, kteří jsou v tom, myslím, nevinně?

Nesáhne takový student brzy po cigaretě, aby si dodal trochu důležitosti. Neuteče před problémy k alkoholu a drogám, které třeba nejdřív dovolí zapomenout na tíživou situaci, ale pak si vyberou svou krutou daň. Neodebere se k hracím automatům, protože to mu asi půjde. Spojí to milé vzpomínky na dětskou hru s manipulací se strojem a počítačem.

Opravdu těžší je převzít odpovědnost za svou práci, studium a hledat spolu s rodiči a odborníky cestu k nápravě. Je to cesta sice obtížná, ale vede k cíli, k zlepšení situace. Tato cesta je samozřejmě možná, ale bez zájmu, odhodlání, práce a vytrvalosti se neobejdeme.

Není možné do nekonečna přenášet odpovědnost za vlastní neúspěch na druhé lidi. Je třeba se k problému postavit čelem, převzít odpovědnost za vlastní práci a spolu s pomocí rodičů či odborníků pracovat, byť z počátku hravou formou.

Někdy však nastane situace, že rodiče a učitelé se velmi snaží, ale dítko spolupracovat nechce. Nechce ani o problému mluvit, stačí mu úlevy, které mu poskytuje škola. Nechce nic měnit. Takto mu to vyhovuje. Setkala jsem se s několika takovými případy.

Jednou za mnou přišla velmi utrápená maminka se synkem ze čtvrté třídy základní školy. Chtěla, abych pomocí metody One Brain odblokovala příčinu chlapcových dyslektických a dysortografických potíží. Chlapec ale nechtěl spolupracovat. Jeho svaly byly ochablé a nedávaly jasnou odpověď. Správně bych byla neměla na problému pracovat, ale zželelo se mi maminky, která mi vylíčila, co už vše vyzkoušeli, ale chlapec na nic nezabírá.

Vzpomněla jsem si v té chvíli na velmi dávný případ. Posadila jsem chlapce do křesla a začala vyprávět o dívce, která se ke svému problému stavěla podobně. Také s ní nikdo přes veškerou snahu nedokázal pohnout. Nakonec se vyučila a různě měnila práce Jednou pracovala v jedné firmě u pásu. Dělala velmi jednotvárnou práci. Tehdy se rozhodla, bylo jí asi 25 let,že by si mohla ve svém volnu udělat nějaké kurzy v místním vzdělávacím středisku.

Zmínila se o tom zaměstnavateli, který ji mezi tím přemístil na náročnější práci, neboť to byla jinak schopná a inteligentní dívka, ale on nesouhlasil. Chtěl levnou pracovní sílu. Dívka se však domluvila na vzdělávacím středisku a tam jí umožnili výuku o sobotách a nedělích a nějaké kurzy po večerech. Toto studium se jí podařilo zdárně dokončit a ona s radostí zaměstnavateli předložila získané certifikáty. Jaké však bylo její zklamání, když byla následujícího dne přeřazena opět k pásu.Zaměstnavatel chtěl opravdu jen pracovnici, které může jen málo platit.

Když jsem příběh dokončila, zvedl ke mně konečně chlapec oči a zeptal se:“To se opravdu stalo?“ „Ano,“ odpověděla jsem.

Postavil se a natáhl ke mně ručky právě tak, jak jsem mu na počátku našeho sezení vysvětlovala a ukazovala,ačkoliv před tím tomu pořád nechtěl rozumět.

Najednou šlo vše jak na drátkách. Práce se dařila a po hodině odcházeli s maminkou dva úplně jiní lidé. Náhle byli rozzářeni a šťastni. Já ovšem také.

V takových případech musí být rodič nekonečně trpělivý a vytrvalý. Je to proces velmi bolestný zejména tehdy, když se nedaří najít odborníka, který umí pomoci.

Má milá facilitátorka Carol napsala knížku Nekonečné možnosti. Z jejích příběhů jasně vyplývá, že nekonečné možnosti se mohou otevřít pro každého člověka, pro každé dítě.

Čím však otevřít dveře k těmto možnostem? Určitě odhodláním a trpělivou prací, která může mít formu hry,a odpovědností za vynaložené úsilí. A to na straně učitele, rodiče i dítěte. Někdy se však musíme dlouho a trpělivě domlouvat na spolupráci, ale nikdy to nesmíme vzdát, i když někdy musíme počkat na vhodnou chvíli.

Formy práce pro rodiče jsem popsala v Meduňce č. 9 z roku 2010. Článek se jmenuje Potíže s učením.

Přeji Vám hodně úspěchů

Mgr. Libuše Hotová
Mám zájem o řešení tohoto problému